AE Follis, minc. Alexandrie v Egypte, Av : Portrét Licinie a opis IMP C VAL LICIN LICINIVS PF AVG, Rv : Stojící IOVI a opis IOVI CONSERVATORI AVGG, stav 0/1 původní postříbření

Valka mezi Konstantinem a Liciniem: (zdroj wiki) – prvopočátky uzákonění křestanství.

Po vítězství nad Maxentiem si Konstantin postupně upevnil vojenskou převahu nad svými rivaly, kteří uznali jeho dominantní postavení. V roce 313 se sešel s Liciniem v Mediolanu. V průběhu tohoto setkání přijali císařové tzv. Edikt milánský, jímž stvrdili Galeriův toleranční edikt povolující svobodné vyznávání všech náboženství v říši. Jejich dřívější spojenectví bylo stvrzeno svatbou Licinia a Konstantinovy sestry Constantie. Konference byla záhy přerušena, neboť Licinius obdržel zprávu o tom, že Maximinus Daia překročil Bospor a vpadl na Liciniovo území. Licinius se vypravil proti Maximinovi, kterému v Thrákii uštědřil ničivou porážku, načež opanoval východní polovinu římské říše. V roce 314 povýšil Konstantin do hodnosti caesara svého švagra a římského senátora Bassiana, jemuž byla přidělena do správy Itálie. Bassianus však zanedlouho začal intrikovat proti Konstantinovi, v čemž ho podporoval Licinius. Konstantin dal Bassiana popravit, čímž vztahy mezi oběma zbývajícími císaři ochladly a brzy přerostly v ozbrojený konflikt. Patrně v létě 314 nebo 316 se Konstantin a Licinius utkali v krvavé bitvě u Cibalae (Vinkovci) v Panonii, v níž Konstantin přinutil svého soupeře k ústupu. Zřejmě na počátku roku 317 svedli císařové bitvu u Mardie, jež probíhala podobně urputně jako předchozí střetnutí. Aniž by kdokoli dosáhl vítězství, utrpěly obě strany těžké ztráty a během následné noci se Licinius v pořádku stáhl. Vyčerpaní vzájemným bojem uzavřeli Konstantin a Licinius v Serdice (Sofie) mírovou smlouvu, podle níž náležela Konstantinovi vláda nad všemi dunajskými a balkánskými provinciemi s výjimkou Thrákie. Konstantinovi synové Crispus a Konstantin a Liciniův syn Licinianus byli povýšeni do hodnosti caesarů.

V roce 320 Licinius porušil slib náboženské svobody v Ediktu milánském a ve své části říše opět nastolil pronásledování křesťanů. Napětí mezi císaři se ještě prohloubilo v souvislosti s úřadem konzulů. Podle smlouvy ze Serdicy mělo být každoroční obsazování této čistě reprezentativní funkce předmětem dohody mezi císaři. Licinius však nabyl dojmu, že Konstantin dosazuje do úřadu přednostně vlastní syny, a bez ohledu na Konstantinovo mínění ustavil pro rok 322 za konzuly sebe a své syny. V reakci na to obdařil Konstantin svého třetího syna, Constantia II., titulem caesara. V témže roce pronikl při tažení proti gótským nájezdníkům na Liciniovo teritorium, což se pro Licinia stalo záminkou k obnovení války na jaře 324. Licinius, vydatně posílený gótskými žoldnéři, vystupoval v tomto konfliktu jako obránce starých pohanských zvyků. Naproti tomu Konstantin pochodoval v čele svých Franků na východ se vztyčenými křesťanskými standartami.

Třebaže Konstantinovo vojsko bylo početně slabší než Liciniovo, nadšení jeho mužů mu dopomohlo k vítězství v bitvě u Adrianopole v červenci 324. Po tomto střetu, jenž se podle Zósima proměnil ve velký masakr, uprchl Licinius k Bosporu a odtud do Malé Asie, přičemž ustavil svého velitele tělesné stráže Martia Martiniana caesarem. V námořní bitvě u Helléspontu v témže měsíci a posléze i v bitvě u Chrysopole, k níž došlo 18. září 324, byl Licinius opět poražen. Licinius a Martinianus se pak vzdali v Nikomédii Konstantinovi pod příslibem, že jejich životy budou ušetřeny. Nato byli dopraveni do Soluně, resp. do Kappadokie, kde žili jako soukromé osoby. Ovšem už v roce 325 Konstantin obvinil Licinia z osnování spiknutí proti němu, pročež je oba nechal vsadit do vězení a popravit. Stejným trestem byl stižen rovněž Liciniův syn a Konstantinův synovec, Licinianus. Konstantin se tak po mnoha desetiletích stal jediným a nesporným vládcem celé římské říše.

AR Antoninianus, minc. Řím, Av : Portrét Filipa, Rv : Císař na koni a opis ADVENTVS AVG, stav 0/0, hezká zachovalost, patina